O mně

Jmenuji se Helena Brejchová. Tak jsem se narodila a tak také umřu. Jako spisovatel jsem známá pod jménem Vrábková a tak asi také dopíšu. Narodila jsem se 12. května 1958, byl prý krásný májový den, a tak otec skoupil všechny tulipány ve strakonickém květinářství a pospíchal s nimi do porodnice. K mamince ho nepustili, kytky dostala sestra, ale já jsem je asi na dálku cítila, od té doby tulipány miluju. A taky růže. Mají trny, ale každá krása může být nakonec i bolestná...

Vždycky jsem psala. Těšila jsem se ve škole na slohy, zatímco jiní byli na nervy. Neměla jsem při psaní okousané pero ani nehty, vždycky jsem měla pocit, že mi někdo slovíčka, věty a příběhy diktuje a jinak tomu není ani dnes. Bohužel jsem nesměla studovat školu, která by mě vybavila i literární, scénáristickou. dramatickou či jakoukoliv jinou dovedností, tak jsem dodělala jenom ekonomku, a to se značným skřípěním zubů, ale i tak jsem mohla být ráda. Jako dítě totalitní a ocejchované svými rodiči jsem také mohla skončit ve fabrice u ponku. Bože díky za to štěstí.

Spisovatelem jsem se stala až ve svých 42 letech, do té doby jsem byla příležitostným novinářem, přispěvovatelem do různých periodik a šuplíkovým psavcem. Jednoho dne jsem ten šuplíček otevřela, to mi bylo zrovna moc ouvej a léčila jsem se psaním prvotiny Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli. No a potom u mě asi stáli všichni svatí, pod svá křídla mě vzalo nakladatelství Motto, dnes Albatros Media a světlo světa spatřily knížky další.

V roce 2016 jsem si udělala radost. Tedy nakladatelství GRADA mi ho udělalo a vydalo mi prvotinu pro děti, O Hafíkovi, statečném pejskovi. Těším se, že k této knížce, kde mi obrázky malovala talentovaná Nela Korbelová ze Strakonic, přibude časem ještě příběh o kočičce. Asi nebude umět mňoukat.

V současnosti dokončuji milostnou novelu s pracovním názvem Lásko, miluju Tě. Vypadá to plytce, ale bude hodně bolet, je to příběh na základě skutečných události, tak se těším, že se třeba jednou dočkám i nejen knížky, ale i filmového zpracování. Dlouho, předlouho jsem na tomto příběhu pracovala, zrál léta, až vše nakonec vyústilo v dohodu s nakladatelem, že napíšu do téže knihy ještě jeden milostný příběh. Ten se bude jmenovat Odspodu. Nebude bolet a nebude krutý, ale neuvěřitelný stejně tak, tak jsem pomalu začala. Krutost se vyrovná s úsměvem. Aspoň doufám.

Začala jsem psát autobiografický román Tobogán. Nevím, jak dlouho se budu s tématem prát, uvidíme. Životních událostí mnoho, času málo, někdy i sil a myšlenek že by hlava praskla. Vyrazila jsem do klidu, do vesnice mého dětství do Lčovic na Bělohubých mlýn a tam jsem se posunula až do roku 1985, hurááá, tak ještě 30 let a bude to:-D

Ptáte se také, co je u mě nového za ten rok, co jsem se neozvala? Teď je pozdní léto 2019 a Tobogán je někde v roce 1990, jede tedy na můj vkus velmi, velmi pomalu, ale někdy to tak prostě musí být, dát knížkám, stejně jako věcem, dlouhý, předlouhý čas. Ale na druhou stranu jsem už finálně dokončila a  odevzdala do nakladatelství ony dvě výše zmíněné milostné novely, vyjdou v jedné knize společně, kdy...? To ještě nevím, ale stejně tak věřím, že se konečně dočkám a vy taky. A zvu vás na moje letošní (2019) podzimní besedy do Písku do knihovny :-)