O mně
Jmenuji se Helena Brejchová. Tak jsem se narodila a tak také umřu. Jako spisovatel jsem známá pod jménem Vrábková a tak asi také dopíšu. Narodila jsem se 12. května 1958, byl prý krásný májový den, a tak otec skoupil všechny tulipány ve strakonickém květinářství a pospíchal s nimi do porodnice. K mamince ho nepustili, kytky dostala sestra, ale já jsem je asi na dálku cítila, od té doby tulipány miluju. A taky růže. Mají trny, ale každá krása může být nakonec i bolestná...
Vždycky jsem psala. Těšila jsem se ve škole na slohy, zatímco jiní byli na nervy. Neměla jsem při psaní okousané pero ani nehty, vždycky jsem měla pocit, že mi někdo slovíčka, věty a příběhy diktuje a jinak tomu není ani dnes. Bohužel jsem nesměla studovat školu, která by mě vybavila i literární, scénáristickou. dramatickou či jakoukoliv jinou dovedností, tak jsem dodělala jenom ekonomku, a to se značným skřípěním zubů, ale i tak jsem mohla být ráda. Jako dítě totalitní a ocejchované svými rodiči jsem také mohla skončit ve fabrice u ponku. Bože díky za to štěstí.
Spisovatelem jsem se stala až ve svých 42 letech, do té doby jsem byla příležitostným novinářem, přispěvovatelem do různých periodik a šuplíkovým psavcem. Jednoho dne jsem ten šuplíček otevřela, to mi bylo zrovna moc ouvej a léčila jsem se psaním prvotiny Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli. No a potom u mě asi stáli všichni svatí, pod svá křídla mě vzalo nakladatelství Motto, dnes Albatros Media a světlo světa spatřily knížky další.
Po šesti létech putování mezi jihočeskou Volyní a královským Pískem jsem se vrátila zpátky do rodného města, do Strakonic. Píšu pro radost a věřím, že se mi konečně podaří uspět s další dnes již dokončenou knihou, jsem stále smutečním řečníkem a stále mě to naplňuje, občas se vracím jako příležitostný novinář k fejetonům a stejně tak si občas stále stoupám s vařečkou k plotně v televizních "babičkách".
No a co bude dál? Nevím. Snad má pro mě život ještě nachystané nějaké příjemné okamžiky...